Časopis Českého Museum, 1847 (XXI/3)

1847 / No. 3

274 Tomy ze Štítného význam ve filosofii. skumnau. Jedno hnuti jest ъ místa na místo; a tu se nám již namítá: tanec, herectwí a jiná umění wýtwarná; druhé, ježto přibýwá něčeho, když roste, neb ubýwá, když hyne; sem by náležela Herbartowa idea „dokonalosti“, jižto bych nejraději nazwal w kráse přírodní „wznešeností“, w umění wšak „plností anebo šfáwnatostí“, a dobře prawí Štítný o hnutí tnuto mluwě: „Díwáme sě welikosti, když co nad obyčejné nám wěčšie bude; a malá postawa takýmž činem diwna býwá“ (k. 11.); tretie, když s radosti zwieře táhne se к onomu neb к onomu, hnutí loto čelí к citu, a proto w něm poesie a dílem i řečniclwí spočíwá, sem patří tedy wšeliká rozmanitost citu, strasti a radosti, z nichž zwlášť trpící poměry pro poesii se hodí, sem naleží i osud zdramy; čtwrté, ježto w rozumu činí proměnu zde by našla umí­stění .celá technika aesthetická, tedy to, co jest na umě­ních řemeslnického. — Z toho ze wšeho owšem wyplýwá, že Štítného náhledy krasoskumné, zwlášť jeho stupně čili „činy krásy“ jsau statná, zdrawá a i národní kostra, ku které by se i jadrné maso přiwtěliti dalo, kdybychom ohled wzali na wěc tu we swém celku, zwlášť ale na to, co spisowalel o swé „slušnosti“ w krasoskumném smyslu prawí, jelikož poznamenání to wšecky stupně krasowčdeeké proniká, tak sice žebychom, abych jediný stupeň, totiž sym­­metrii podotknul, n. p. oblek děcka nikoli nenazwali krá­sným, kdyby na se wzalo třeba welmi chutně a sauměrně urownaný klobauk nějaké wyrostlé dámy; při čemž bychom se owšem wystříci museli toho, abychom nebrali dojem krásy za krásu samu, což již Herbart rozličným aestheti­­kům wytýká se sloyvy: Man hat nicht Lust, sich bei der Kenntniss des Einfachen, des bloss Richtigen, aufzuhalten, man strebt nach dem Effekt; und wirft sich eben damit in das Meer der Eindrücke, welche die Künste hervorbringen. (Einleit. 127.) Tato přemítka má jedině pod tau wýmínkau nějaké platnosti do sebe, jestli Herbartowa dobrowěda spis dû-

Next