Svĕt Práce, říjen-prosinec 1968 (I/1-13)

Rezoluce redakcí odborových časoipsů Základní organizace KSČ, sdružují­cí redakce odborových časopisů Od­borář, Svět práce, Práce a mzda, Čes­koslovenské odbory, Standart, Kultur­ní práce, Bezpečnost a hygiena práce a Technický týdeník, přijala dne 26. srpna, na veřejné členské schůzi toto usnesení: 1. Důrazně protestujeme proti okupa­ci naší vlasti vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Žádáme bez­podmínečný a okamžitý odchod okupačních vojsk z naší suverénní a svobodné republiky. 2. Členové naší základní organizace i bezpartijní stojí bezvýhradně za závěry mimořádného XIV. sjezdu KSČ, za nově zvoleným OV KSČ a jeho předsednictvem. 3. Protestujeme proti tomu, že oku­pační vojska obsadila naše praco­viště a tiskárny a tím nám znemož­ňují vydávat odborářský tisk. 4. Členská schůze naší základní or­ganizace KSČ přijala dva nové čle­ny do KSČ, a to z řad pracovníků našich redakcí. ZO KSČ odborových časopisů. V Sloupek Švejka Josefa „Technika, pani Miillerová, to je vo­­hromný požehnáni pro lidstvo," pravil Josef Švejk, nepřestávaje si masírovat nohy. „Tak se podívejte — rádio. Probě­hal jsem dnešního dne celou Prahu a teď si pustím rádlo Vltava a zjištuju, že to mý běháni bylo zcela zbytečný, jelikož jsem vopominul v Praze to nejpodstat­­nějSí. Teprve v tom rádiu Vltava jsem se na základě věrohodnejch zpráv z Moskvy dozvěděl, a to cttýruju doslova, paní Miil­lerová, že je u nás často možno viděti, jak vojáci a důstojníci spojeneckých vojsk přátelsky besedují s obyvatelstvem, od­povídají na nesčetné otázky, pomáhají správně hodnotit politickou situaci a ob­jasnit ušlechtilé cíle, které plní jejich vojska. Tak to povídali, paní Miillerová, a já vám řeknu, že nemít ruce vod ma­záni, tak si musím utřít z voči slzy dojetí, jak mi je blízkej ten jejich jazyk." „A hlásili taky, mllostpane," přitakala paní Miillerová, „že našli v ministerstvu pana Borůvky tajnej sklad zbraní." „Tak to je, paní Miillerová, další do­klad pro to, co vám tu vysvětluju: Marná sláva, jasnozřivá informace, to je pro každýho poklad. Vo tom, že byl v minis­terstvu zemědělstva odhalen sklad zbra­ní psaly moskevský noviny v sobotu a taky ho tam statečný okupační jednotky v nedělt našly. Voní vlastně daly jenom tý moskevský Právně zapravdu. To jsem znal jednoho domovního důvěrníka Va­něčka v Nuslích, který měl ve společné péči všechno obyvatelstvo domu a ten někde slyšel, že všichni inteligenti mají křivou držku. Tak si v noci počkal na jednoho vedoucího Pramene a když se vrátil domů, povídal, že je to pravda, že má taky držku nakřivo. A navíc mu chy­běj dva zuby." „A pak Hájek z mínistesrstva zahrani­čí, milostpane, je zase na útěku," zašep­tala paní Miillerová. „Tak, tak, paní Miillerová," pravil Jo­sef Švejk, zvedl na okamžik své vážné oči ke své bytné a pak se soustředil na masáž druhé nohy. „Ten pak Hájek je ztracenej talent jak je jasnozřívej. Před­stavte si, paní MUllerová, že byl na tom útěku u jugoslávskýho moře už několik dní před tím, než se náhle spojenecký vojska vodhodlala u nás rozdrtit kontra­­revoluci, kdyby ji měla vydupat ze země. A teď ke všemu pan Hájek utíká ještě za moře do Ameriky do Organizace spo­­jenejch národů, což je u ministra zahra­ničních záležitostí vopravdu neslýcháno." Paní MUllerová, podpírajíc se o násadu smetáku, sledovala vděčně vývody Josefa Švejka a jen kuse zasahovala do roz­pravy. „A představějí sí, milostpane, jak ty rozzuřený protistranický živly v redakcí Rudýho práva chytily pana Švestku, tak­že ho musely vysvobodit ze zajetí sovět­ský vojska!" Josef Švejk si už zavazoval tkaničky podvlékaček a shrnoval nohavice. Paní MUllerová mu podržela kabát a on se chopil své fajfky. „Já teď jdu, paní MUllerová, na chvíli ke Kalichu. Doufám, že tam nebude sta­rej Bretšnajdr, že už si ho někdo přišel taky vosvobodit." Poslední šance? Když se president republiky Ludvík Svoboda minulý čtvrtek rozhodl odjet s představiteli KSČ a vládou do Mos­kvy pokusit se vyřešit nebezpečnou situaci, která vznikla v naší zemi oku­pací armád pěti zemí Varšavské smlou­vy, nechyběly u nás skeptické hlasy. A přece, byla to poslední šance. Ne­byla to snadná jednání. Nátlak ze so­větské strany byl zřejmě strašný. Zprá­vy, které docházely z Moskvy, hovořily 0 krutých podmínkách, na které naše delegace nechtěla a ani nemohla při­stoupit. A došlo-li v posledním dní přece jen k obratu, pak je třeba za to především poděkovat všem občanům této republiky. Takovou jednotu, jaká se v této těžké době u nás projevila, jednota Čechů a Slováků, komunistů 1 nekomunistů, mladých i starších, ta­kovou jednotu tato země ještě nepo­znala. A nepoznala také takové od­­hodlání a statečnost. Přímo pod hlav­němi tanků a odjištěných samopalů, se sešel v Praze mimořádný XIV. sjezd Komunistické strany Československa, který jednoznačně tlumočil požadavky našeho lidu na odchod okupačních jednotek, na zajištění normální čin­nosti legálně zvolených orgánů státu a na náhradu všech škod, způsobe­ných okupačními jednotkami. Znovu se ukázalo, že v této zemi existuje jediná síla, která je s to hájit důsled­ně zájmy našich národů — Komunis­tická strana Československa. Strana a její ústřední výbor, zbavený zrádců, obhájila svou vedoucí úlohu v této ze­mi, a to způsobem, jaký nemá v jiných socialistických zemích obdoby. jednoznačný postoj všeho našeho li­du vyvolal zmatek mezi okupačními vojáky, jimž se organizátoři agrese snažili namluvit, že u nás řádí kontra­revoluce a že oni, podle Varšavské smlouvy, mají splnit svou svátou in­ternacionální povinnost: pomoci čes­koslovenskému lidu uhájit socialismus a mír v zemi. Zmatek propukl i v hlav­ních městech zemí, v nichž bylo roz­hodnuto o okupaci naší země. A tento zmatek byl o to větší, že světová ve­řejnost se jednoznačně postavila na naší stranu. V celém světě se strhla bouře odporu proti hanebné agresi. Demonstrace stíhala demonstraci a rozhodující bylo, že agresi proti ČSSR odsoudily, až na malé výjimky, i vše­chny komunistické a dělnické strany a organizace dělnické třídy celého světa. Ve svých prohlášeních a rezo­lucích vyslovily názor, že tanky, děla a samopaly armád pěti socialistických zemí píší na území ČSSR tu nejtragič­tější a nejčernější stránku v dosavad­ních dějinách dělnického a komunis­tického hnutí. Den co den se zvětšo­vala izolace interventů, den co den bylo jasnější, že se ocitli ve slepé uličce. Neznáme v těchto chvílích, kdy je psán tento komentář, podrobné vý­sledky ukončených moskevských jed­nání. Věříme však presidentovi Ludví­kovi Svobodovi, Alexandru Dubčekovi a dalším našim představitelům, kteří nás v Kremlu při jednáních zastupo­vali, že výsledky jejich nadlidské prá­ce jsou pozitivní a že nezatíží další rozvoj našeho socialistického huma­nismu, který jsme začali uskutečňovat podle akčního programu KSČ. Víme, že nás bude čekat mnoho těžké práce. Zachováme-11 však jednotu těchto dnů, můžeme se z toho — jak řekl dnes po návratu z Moskvy soudruh Smrkovský dostat. Absurdita okupace Učebnice vojensko-politické taktiky mohou být obohaceny o novou kapi­tolu, nazvanou Okupace spřátelené země. A současně bude možné ilus­trovat tuto kapitolu příkladem, jak se okupace nedělá, nemá-li být odsou­zena k totálnímu krachu. I prostý vojín v moderní armádě už aspoň něco ví o tom, že existuje psy­chologická stránka každé vojenské akce, zejména té, která zasahuje na cizí území. Že tam, kam vnikne, se setká s lidmi, kteří nejen jinak mlu­ví, ale také jinak myslí a reagují. Ve velení vojsk se těmito otázkami za­bývají zvlášť připravení specialisté, jsou i v armádách varšavského paktu, které okupovaly naši republiku. A přece nedokázaly odhadnout situaci a připravit v tomto směru invazi do Československa. Čekali snad, že jejich armády bu­dou přivítány květinami, že jim pro­jeví vděčnost jako před třiadvaceti lety? Tak naivní po zkušenostech z reagence naší veřejnosti na varšav­skou schůzku určitě nejsou. Čekali snad, že je podpoří orgány státní mo­ci, že jim půjde na ruku bezpečnost, že získají novináře, televizní a roz­hlasové pracovníky k ospravedlnění své hanebnosti? Tak naivní přece je­nom asi jsou. Protože takové fiasko, jakého se dočkali, si jinak těžko sami sobě vysvětlí. Musí horečně vyměňovat okupační jednotky, které jsou za první dny in­vaze zdemoralizovány (můžeme aspoň předpokládat, že ona půlmiliónová ar­máda prostoduchých mladých mužů bude doma tlumočit pravdu o situaci v naší zemi, jak ji viděla na vlastní oči). Za pět dnů okupace, kdy obsa­dili redakce, nezískali ani jednoho československého novináře, sazeče, metéra a kolportéra, kteří by napsali, vydali a vytiskli kola borantské noviny. Nedokázali uml čet rozhlasové a televizní pra covníky. Obrací se k nim zády dělnic i ministři, poslanci Národního shro máždění i vesnického národního vý boru, příslušníci bezpečnosti i armá dy, komunisté i věřící. Hesla za Svo bodu — za Dubčeka jsou na zdech pražských továren i na věži kostela v Tachově, proti okupaci protestuji členové stranických organizací Brna ve jménu Marxova učení i tři tisíce členů křesťanských církví Karlovar­ska ve jménu Ježíše Krista. Ve zprávách agentur se oznamuje že v NDR se objevily po prvé od kon­ce druhé světové války demonstrace — proti intervenci v Československu V Polsku se šíří hněv proti Gomulko­­vi, maďarští dělníci podpisují protes ty proti brutální okupaci Českoslo venska. Dokonce i v Moskvě demon strují intelektuálové na Rudém ná městí. Nedělejme si iluze — zatím bu dou všechny tyto projevy solidarit] potlačeny. Ale v poctivých lidech se přece jen hnulo svědomí. Naše úsilí I oběti nebudou marné. Ti, co dali povel k okupaci, pod­cenili nejen naše lidi, ale i veřejné mínění světa. Snad už teď chápou, že nejde o chvilkovou reakci, ale o hlu­boký zásah do budoucích vztahů mezi komunistickými stranami i mezi státy. Protože svým nesmyslným vpádem do Československa podali důkaz, že na rozumnost, sliby a přátelská slova po­litiků varšavského paktu — a dobře víme, kdo tam má dominující postave­ní — nelze spoléhat. NAŠIM ČTENÁŘŮM Toto číslo nového časopisu mělo vyjít v prvních zářijových dnech. Plánovali jsme do něj jiné články, v nichž jsme vám chtěli říci, jak budeme náš časopis dělat, jaký bude jeho obsah a zaměření. Udá­losti posledních dnů daly naší práci jinou náplň. Ale věříme, že svůj původní záměr brzo uskutečníme. Redakce Světa práce Vyšlo 27. srpna 1968, uzávěrka v deset hod.

Next