Svět Sovětů, leden-červen 1960 (XXIII/1-26)
1960-01-06 / No. 1
ľľ I—ш tm ж им KEÍ DMITRIJ KEDRIN Uvidět mnoho, mnoho znáti, i nenávist i lásku znát, vše mít, a zase všechno ztratit a znova vše to nalézat, vychutnat vše, co země chová, zas žízní života se chvět a opět vládnout vším a znova se bát to všechno poztrácet. Říkáš , že v nás dvou zhasly plameny, že po špičkách к nám přichází již stáří. Hled1, jak to modré nebe plane, září, a oč je, oč je starší nežli my . Ta hrdá čela madon Leonardových jsem často vídal leckde na vesnici, u děvčat rjazaňských, když sejí na polích, když sklánějí se s cepem nad pšenicí. U kluků, divochů, co loví pěnkavy, aby je mohli do rukávů schovat, jsem vídal v očích šlehat plamen modravý, jenž hledí z mistrovských děl Vasněcova. Po cestách táhli Repinovi burláci, ještě bych po nich stopy v prachu našel. Teď vím: ta krása, jež se nikdy neztrácí, to je mé slunce, to je Rusko naše. Ze sbírky Jaké prostorné nebe. kterou v překladu Ilji Barta vydalo Nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. SNÍMEK Z ČASOPISU SOVĚTSKÉ FOTO MňúA