Časopis Českého Museum, 1847 (XXI/3)
1847 / No. 3
Tomy ze Štítného wýznain wc filosofii. i Od doktora Cupra. Bylo lo w druhé polowici šestnáctého století, když tak nazwané studium humanistické, jako nějaká jiskra elektrická, duchem celé Ewropy zatřáslo. Zároweň powstala i filologie. Jimi, a dílem i Bakonowým empirismem (1560— 1626.) zanikla ákolastika, která rozchulnáwajíc se w holém slowičkowání w oškliwost wešla a i w podezření, žehy hýla pauhá, vvšeho obsahu wyzutá pleticha. W skutku jest rozšíření humanismu jeden z oněeh dušewních přcwratů, s kterými se při skaumání historie ducha lidského ne zřídka potkáwáme. Podobný skwělý přewrat myšlénkowý slawí práwě nyní swé swátky, jest to wypuklá idea národnosti; podobný přewrat byla též idea náboženská w středowěku, jenžto se w křížowých wálkách dowršila; podobný přewrat čteme i na rumu starého Říma a w řeckém nápisu: Ты ústa ayvrnTi, když zároweň Plato swéko datpova wzýwal a swé hiyor Otíov. 4 Mnoho-li studium humanistické w těchto skoro třech stoletích člowečenstwu prospělo, jest těžko rozhodnauti, jelikož událost ta posud tuze blízká jest; ano my sami, we wýhodách jejích zamotáni, obětowali jsme jí nejkrásnější částku žití swého. — Než duch lidský nesnese dlauho jeden a ten samý směr; to nás učí wniterní wywinowání weškerého dějstwí. Л wěru byla poesie pnvní, ježto shodiwši mythologická pauta humanismu, w kterých nedáwno Schiller ještě ba i Göthe pěli, wylítla si wolně w čistý, domácí prostor, opěwajíc národ swůj a jeho snažení. Hned ла to slyšely se hlasy, že prý již na čase jest, abychom se samostatně na nohy postawili a berli odhodili, o kterou jsme se dáicno opírali. „Die 9)íutteífprad)e, bor JícaP