Časopis Českého Museum, 1847 (XXI/3)
1847 / No. 3
314 Začálkowé českého umění. kdež se zjewuje u prostřed lechů a wladyk Libuše, a u ní dwě děwy wěštbám wyučené, z nichžto prwní drží desky prawodatné, druhá meč křiwdykárající; před nimi pak plamen prawdozwčstný a pod nimi svvatocudná woda. — A toto jest asi wšecko, co o obřadech pohanských Čechů z hodnovvěrných domácích zdrojů wážiti můžeme. Mělif jsme arci ještě w předešlém století znamenitau hojnost zewrubních zpráw a podání o pohanských dobách wlasti naší, o způsobech a obřadech modlářských, tudíž i o počátcích umění předků našich; wéděli jsme, kterak a kde nádherné chrámy se stawěly, jak se skwostné nádoby a obrowské modly z ryzího zlata a stříbra lily, a to wše jasně a zřetedlně sepsáno ba i tištěno bylo — wšak bohu žel! wšecky tyto poklady starowěkosti, ježto Hájkowa kronika chowala, w niweč se rozplynuly, jako diamanty ranní rosy hned zmizí, jak mile slunce blesky swými na ně lučiti počne. Tak též zmizel Hájkňw báječný swět při wýchodě slunce kritické historie, a pohanská doba českých Slowanň opět w hustých mlhách se tají. Mohli bychom wšak nějakého swětla к ozáření oněch dob z ciziny přinésti, к jinoslowanským kmenům zřetel swůj obracejíce; tam se owšem welká hojnost zpráw o předkřesfanském wěku jak sewerních tak též jižních Slowanů wyskytuje, kteréžto zpráwy, alespoň co induktivní důkazy ku zpytowání prawdy wydatnější jsau, nežli obšírná a wšak jalowá wyprawowání a pestré líčení našeho Hájka. Nalézáme zwláště u Slowanů, jichžto wlast sewerní část Germanie byla, mnohá saučasná, hodnowěrná popsání chrámů, model, žertew a jiných obřadů Slowanů pohanských. Tak popisuje Adam Bremenský chrám čili Pantheon slowanský w Rlietře 8), týž chrám 8) — civitas eorum (Relhariorum) vulgatissima Rethre, sedcs idojatriae. Templům ibi constructum est daemonibus magnum, quorum princeps Redigast. Simulacrum ejus auro, lectus ostro paratus. Civitas ipsa novem portas habet, undique lacu profundo inclusa, pons ligneus transitům praebet, per quem tantum sacrificantibus aut responsa petcntibus via eonecdilur. Ad Brent. L. II. 11.