Svĕt Práce, leden-červen 1976 (IX/1-26)
1976-01-07 / No. 1
letadlo pro sebevrahy ■ Koíeněná historie ■ Ve zuameni dlouhých sukni - Obeiila není dána osudem ■ Uměni léčil stroje V PRAZE DNE 7. LEDNA 1974 ROČNÍK IX. (XIII. 1,50 Kčs CENA VÝTISKU svět 1 práce Snímek BOHUMIL NOVOTNÍ Zlatý věk Vyleli jsme hodné před rozedněním a bylo studeno, takový ten holomraz. Řidič Jan nespustil očt z cesty; předvídal nesnadnou jízdu, neboť — prohodil — tam, kde se silníce zakrojí do úllabiny, bude novátora jinde zmrazky a s námt to zatancuje, pěkně děkuju. Mířili jsme k Šumavě. V Benešově, Bystřici, Olbramovicích ještě dospávali. At v posledním votickém staveni svítila přízemní okna a z komína stoupal rovný, lehký, měkký sloup. Potom se kolem nás rozevřela krajina a vdechli Jsme úiasěm. Jan zvolnil at téměř do kroku a řekl: „Dívejte se, proboha, jen se na to podívejteI“ Po pravici, nevysoko, visel obrovský tlutavý měsíc, jen se dotknout jeho moří. Vedla k němu bílá pláň, sem tam stromek a křovisko, uzavřená namodralou stěnou smrká s bílou čepicí na každé haluzí. Nalevo at k obzoru tichá mísa — lesy, vesnice aleje, jet odevzdaly ovoce. . Slunce se ještě neukázalo, ale jeho světlo už bylo znát v nadhlavníku. A z něj jako by se vracela k té požehnané zemi záře, vlídná, přátelská všechno bylo prosvíceno vnitřním jasem a nic na světě nemohlo Výt vzne šenějšího a krásnějšího a dojemnějšího net tenhleten náš domov. Bylo nutné mlčet a vzdávat mu uvnitř sebe sama dík, le tady žijeme, a nechat se prostoupit tím jasem. Lidé odedávna toužili po jakémsi zlatém věku. Maminka, to, ještě neměla stříbrní vlasy, tichou, bosou nohou došla potmě ke kamnům. Po chvíli jejich dvířky proskočila světýlka. Otec rozespale posnídal Utnou kávu a chléb, a z šepotu rodičů jsme rozeznávali, že dnes to zkusí v Radotíně a také v Chuchli a na Mořlně, ve Sllvend ne, tam už byl, tam nezavadil, však, mámo, víš, snad se něco najde. „Už by bylo načase,“ řekla mamirxka, „u Koubů nechtěj dávat na dluh“. My, děti, jsme opět usínaly, když zaklaply za otcem dveře, schouleny pod prohřátou peřinou. Až nás maminka budila s něhou, kterou člověk pochopí mnohem, mnohem později: „Tak vstávat, vstávejte, do školy.“ Podlaha byla ledová a pod okenním okrajem, přilepen na zdi, visel rampouch jako noha. Jsou věci vzdálené a tajné, o něž se po letech lze dělit jěn s přítelem poctivého srdce. Takovým tajemstvím je dětství. Cas postupoval, blížila se osmá. Jan byl opatrnost sama. Míjeli jsme školáky, kteří snad posnídali rtuti — dva tři nabrali sněhu, uhnětli koule a blm hol v tu rám bitpa, jen to hvízdalo. ,Chyba!“ chtělo se na ně křiknout, ,koule se musí dělat holýma rukama, to pak sníh lépe drží, kdepak v rukavicích.“ ' 1 Kulichy a šály a svetry roláky, pestré zimníčky, pevné boty a dmký leckterá kozačky. A navíc bujnost nad bujnost zdravých Udiček. ,Ty budou -mít docela jiné vzpomínky na dobu, kdy jedinou strašnou starostí bývá školní úloha ...“ Jenom ne sentimentalitu, to bych si vyprosil. Už se rozednilo, už byl docela bílý den. Zanechme návratů; jsme tak mladí, že je celý život před námt. Jaký vlastně bude? Máme přece zkušenosti a naše představy jsou přesné podoby. Je rok sedmdesátý šestý našeho století. Jak to, našeho? Každé patří těm, kteří nechodí dokola, nepřešlapují, ale vytvářejí je k obrazu svého rozumu, citu, žádostí! Ale ne takových chtivostí, kterými jiní chudnou. Už bylo řečeno — odedávna lidé toužili po zlatém věku, v němž by se všem měřilo spravedlivě a člověk žil jako ... jako* člověk, a to je veliká uěc. Ještě cosi se do toho počítá; radost z toho, že mohu jiným udělat radost. Právě teď je správný čas zadívat se kolem sebe po té divukrásné zemi, po dětech, jejichž hlasy znějí jako zpěv a i sem tam slza jim sluší, a v tom zrcadle nutno změřit sebe. Bez milosti! Neboť, věřte, milí, zlatý věk může být na dosah ruky; jako bychom stanuli na jeho prahu. .Nelze promarnit nic, co nám jej učiní skutkem. (ffj